Irena tyrkysová (Irena puella)

Irenovití (Irenidae) je čeleď všem chovatelům měkkožravých ptáků velice dobře známá, ač chovat její zástupce je pro naprostou většinu nerealizovatelným snem. Množstvím druhů patří mezi ty nejmenší – zahrnuje jen 2 druhy iren, a to známou irenu tyrkysovou (Irena puella) a méně známou irenu kobaltovou (Irena cyanogaster). I tak toho však o této čeledi najdeme sepsaného docela dost.

Jejich zařazení do systému nebylo vždy jednoduchou otázkou. Autor vůbec prvního popisu, John Latham, je v roce 1790 zařadil mezi mandelíky, tedy do rodu Coracias. Důvodem bylo zřejmě duhově modré opeření na zádech. Toto změnil až Američan Thomas Horsfield, který v roce 1821 ustanovil samostatný rod Irena a předpokládal jejich příbuznost s drongy (Dicruridae). Samotná čeleď irenovitých byla popsána o 42 let později, tedy v roce 1863 britským zoologem a botanikem Thomasem C. Jerdonem. Příbuznost s ostatními čeleděmi však byla stále řešena, často byli umísťováni do příbuznosti bulbulů (Pycnonotidae) nebo žluv (Oriolidae). Analýzou DNA byly dokonce identifikovány jako sýkavky (Chloropseidae) a některé sýkavky také jsou, či byly, občas do čeledi irenovitých řazeny. Aktuálně je však uznávána samostatnost těchto čeledí, a příbuznost právě se sýkavkami a také, nám Čechům prakticky neznámou, čeledí jorovitých (Aegithinidae).

Robustností, tvarem i pohlavním dimorfismem vskutku připomínají starosvětské žluvy. V bodě dimorfismu se však obě ireny výrazně liší. Zatímco irena tyrkysová má vyvinutý silný pohlavní dimorfismus, u ireny kobaltové vypadá samice prakticky stejně jako samec. Výjimkou je pouze velikost. U obou druhů je totiž samec výrazně větší než samice. V souvislosti s velikostí zde můžeme vypozorovat ještě jednu zajímavost, a to tzv. Bergmanovo pravidlo. To nám říká to, že populace či druhy žijící na severu mají větší tělesné rozměry, než jejich protějšky žijící v jižních oblastech (známé je především u šelem jako tygr a medvěd nebo u kopytníků jako je jelen), stejné je to i u iren. Najdeme zde tedy široké váhové rozpětí, od 50 do 100 g, které je způsobeno jednak rozdíly mezi pohlavími a mezi poddruhy. Oba druhy mají silný a výrazný zobák, u ireny kobaltové pak větší. Nohy mají relativně malé, což poukazuje především na způsob jejich života.

Jedná se o typické obyvatele jihovýchodní Asie. Zde irenu tyrkysovou najdeme od Indie až po Jávu a Vietnam. V Indii se vyskytuje na jihozápadním cípu poloostrova, poté prakticky na celém území chybí a najdeme ji až na úplném severovýchodním koutu Indie. Dál na východ je opět mezera ve výskytu a zde ji najdeme až v Barmě, odkud pak rozšíření pokračuje dále, prakticky nepřerušeně, ve vhodných biotopech. Ze známých ostrovů ji můžeme spatřit například na Borneu, Sumatře nebo na Andamanech. Kdysi se vyskytovala také na Srí Lance, kde však nebyla spatřena už od roku 1870.

Irena kobaltová je pak ostrovním endemitem a na kontinentální pevnině ji nenajdeme. Obývá ostrovy Luzon, Polillo, Leyte, Samar, Mindanao, Dinagat a Basilan. V angličtině její jméno v překladu znamená "filipínská irena".

Oba druhy ve svých oblastech výskytu vyhledávají stále zelené a poloopadavé lesy s dostatkem plodících, ovocných stromů. Zde je jejich domovem především korunové patro lesa.

Pohybuje se v párech nebo v malých skupinkách, samostatně jsou pozorovány jen zřídka.

Živí se hlavně plody a z nich pak naprosto nejvíce fíky (např. Ficus religiosa – fíkovník posvátný). Kromě nich hledají i jiné bobuloviny a nektar. Přijímání nektaru však bylo pozorováno pouze u ptáků v Indii. Při hledání potravy jsou neustále na cestách, velké skupiny se slétávají na právě plodící dřeviny. Jejich výrazný křik a zbarvení pak na strom přilákají další plodožravé druhy, které pak s nimi tvoří smíšená hejna. Nejčastěji jsou to sýkavky, bulbulové, zoborožci a plodožraví holubi. Po "ožrání" daného stromu se pak tyto skupiny samozřejmě rozpadají. Ani samotné ireny netvoří hejna trvalá a nelze o nich mluvit jako o pravých migrujících ptácích.

Hmyz a jiní bezobratlí jsou pak hlavní složkou potravy především u mláďat, ale přijímají je i dospělci. Na Filipínách například sledují skupinky mamaků, kteří na svých cestách lesem různé bezobratlé vyplaší. Jako tato potrava jim nejvíce slouží mouchy a letící termity. Styl lovu je u nich podobný jako u lejsků.

Hnízda jsou budována na stromech či vysokých keřích, jako materiál jsou použity větvičky, trávy a mech. Na péči o mláďata se podílejí oba rodiče.

V celé Evropě je jediným chovaným druhem irena tyrkysová. Většina podstatných informací o tomto druhu je uvedena výše. Přidám jen pár detailů. Měří 24-27 cm. Výrazný je pro ni pohlavní dimorfismus, který je patrný na fotografiích. Odlišné zbarvení samců se u nich objevuje ve druhém roce života, konkrétně začínají měnit šat v březnu.

V celé oblasti výskytu se jedná o poměrně běžný a široce rozšířený druh.

O jejich hnízdění ve volné přírodě je však celkově velice málo informací, i přes výrazné zbarvení samce je hnízdo velmi obtížné nalézt. Většina informací o hnízdění pak tedy pochází z odchovů v lidské péči. Ty jsou však velmi sporadické a objevují se až v poslední době.

Hnízdí od února do dubna, kdy se skupiny rozpadají na jednotlivé páry. Do miskovitého hnízda snáší 2-3 (obvykle 2) zelenobílá, olivově šedá, žlutohnědá nebo červenavě šedá vejce s hnědými, šedými a purpurovými znaky. Jejich průměrná velikost je 1,14 x 0,77 cm.

Inkubace trvá přibližně 2 týdny. Samec se na ni nijak nepodílí, pouze hnízdo obhajuje zpěvem na nedalekém místě. Krmení vylíhlých mláďat pak ale obstarávají oba rodiče, většinu potravy však obstarává samec. Je uváděno, že v první části krmení mláďat jsou krmena výhradně plody. Postupně rodiče začínají přidávat hmyz, posléze už krmí jen hmyzem. Ve stáří 2 týdnu se opeří do šatu podobného dospělé samici, chybí jim však rudá duhovka. V tomto věku také hnízdo opouštějí. Zhruba další měsíc jsou pak ještě rodiči krmena.

Hnízdo samotné je stavěno samicí ve výšce asi 5 m, jednou však bylo nalezeno i ve výšce 42 m.

V naší republice je aktuálně chována jen ve třech zoologických zahradách – Zoo Praha, Zoo Plzeň a Zoo Dvůr Králové nad Labem. V jejím chovu jsme také celkem úspěšní a odchovy jsou pravidelné. V ostatních evropských zoo je chována relativně početně. Konkrétně ji můžeme vidět v 6 německých, 2 rakouských, 2 belgických, 1 dánské, 3 francouzských, 1 řecké, 1 maďarské, 4 nizozemských, 1 polské, 1 portugalské, 2 ruských, 2 švýcarských a 7 britských institucích. Jsou tedy chovány ve 36 evropských institucích. V soukromých chovech je však situace zcela opačná.